Ať už na konec světa nebo za hranice
Že na výměnu musí jet lidi zralí, to víme všichni a dokonce jsme přesvědčeni, že my jimi jsme. Odjíždím v sedmnácti do Rakouska, už jsem pár loučení na delší dobu zažila, ale nikdy ne na rok. Do ranního vlaku nastupuju ubrečená, ale sebevědomá, přesvědčená, že se vrátím rodině a přátelům za 10 měsíců zpátky a v té chvíli, co se vlak rozjede, začíná to, o čem jsem už odmala snila. Život v Rakousku.
V jednom, si ale lžu do kapsy, už od prvního dne a čím dál víc je mi to jasné. Ta holka, co se loučila na 2. nástupišti už zpátky nepřijede. Už po třech měsících, každému, kdo byl na výměně, dojde, že ten, kdo naposledy zamával je dávno pryč.
"Jsem moc vděčná za každou z těchto zkušeností..."
Ani se snažit nemusíte a už první školní týden skončíte možná poprvé sami u oběda, autobusem omylem na opačné straně města nebo místo kapek proti kašli koupíte kapky na spaní. Vaše učitelka Vás přinutí první školní den běhat 800m ve 28 stupňovém horku v sukni a martenskách, musím dodat, že ten outfit za to stál. Teď se tomu směju a jsem moc vděčná za každou z těhle zkušeností.
Protože člověk, který tu teď sedí a píše, jsem já, naučená jednat s chladnou hlavou v situacích, kdy moji vrstevníci tu svou ztrácejí a proškolená každou nepříjemnou chvilkou. Zasloužím si všechno dobré, co mi život přináší, protože jsem se poučila z chyb, naučila se naslouchat a porozumět, ne jenom slovům, ale kultuře i lidem okolo. Změna není špatná a ta naše, změna kterou projde každý výměnný student, není ani obyčejná, ta naše je výjimečná. Často jsme překonali samu sebe, překročili náš vlastní stín a vydali se pryč z naší komfortní zóny. Už ale tuším, že až se za dva měsíce vrátím domů, bude to někdo jiný a teď už doopravdy zralý.
