Šest měsíců za mnou, tři měsíce přede mnou. Někdy mi přijde, že to uběhlo příšerně rychle, jindy se mi zdá, že jsem v Austrálii strávila několik let. O mém prvním měsíci mezi klokany, hady a pavouky jsem vám sice už vyprávěla, ale od té doby se toho hodně událo. Potkala jsem nespočetné množství nových lidí, prožila spoustu nezapomenutelných chvil a naučila se toho mnoho jak o Austrálii, tak o sobě. Shrnout moje zážitky a postřehy z jednoho měsíce bylo složité, shrnout je z dalších pěti měsíců se zdá skoro nemožné. Ale pokusím se.
Nejprve bych ráda napsala o mé první škole a hostitelské rodině, se kterými jsem strávila čtyři a půl krásných měsíců. Naše holčičí sestava se skládala z mé maličkosti, mamky Trish, sestry Elly a štěněte Mii. Po většinu mého pobytu v Yankalille (Jižní Austrálie) byla zima – ano i v Austrálii existuje zimní roční období – ale ke konci se konečně začalo oteplovat a my měly možnost pobývat častěji a déle na pláži, od které jsme bydlely jen deset minut chůze. O prázdninách po prvním čtvrtletí školy jsme dokonce jely na třídenní road trip do Robe, na který se k nám připojila Trish nejlepší kamarádka Tonya. Hodně jsme se na něm nasmály a tenhle výlet určitě patří k mým nejoblíbenějším zážitkům z první půlky mého výměnného pobytu.
Za jeden z mých největších úspěchů považuji můj Research Project, na kterém jsem tvrdě pracovala po celou dobu mého studia v místní škole. Dostala jsem A (u nás jednička) a velkou pochvalu od profesorky se slovy, že jsem se s tím poprala lépe než několik jejích studentů, kteří se v Austrálii narodili. Nejenže jsem byla velice hrdá na svůj výtvor a dotknutá její pochvalou, byla jsem také nesmírně vděčná, protože tento projekt mi pomohl ujasnit si, co chci dělat se svou budoucností a jakým směrem bych se chtěla dát až dokončím gympl v Česku. Hledání sama sebe byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla odcestovat na druhou stranu zeměkoule, takže můžu s čistým svědomím říct, že to nebylo zbytečné. Divili byste se, kolik se toho o sobě naučíte, když vy sami jste často ten jediný člověk, na kterého se můžete obrátit v neznámé zemi plné cizích lidí.
Na konci listopadu skončila škola, začaly vánoční (letní) prázdniny a s nimi přišla i další etapa mého australského dobrodružství. Chtě nechtě jsem se rozloučila se spolužáky, kteří se mě ujali a nenechali být vyvrhelem, s profesory, kteří mě ve všem podporovali a motivovali a s naším holčičím kvartetem, který se po těch necelých pěti měsících stal mou druhou rodinou.
7. prosince jsem s přísliby blízkého setkání nasedla do letadla směr Nový Jižní Wales. Tam jsem ve společnosti mého českého bráchy Vítka a jeho hostitelské rodiny (byl u nich na výměnném pobytu před třemi lety) strávila tři neskutečné týdny. Bydlí v Kiamě, což je městečko, které se nachází na pobřeží zhruba dvě hodiny jižně od Sydney a má spoustu nádherných pláží, na kterých jsme často pobývali. Do Sydney jsme se vydali dvakrát. Jednou jsme s bráchou dojeli do Sydney vlakem, prošli centrum města a viděli hlavní turistické atrakce jako je Opera House a Sydney Harbour. Podruhé jsme s celou rodinou prošli pobřeží a skončili na slavné Bondi Beach, kde jsme zůstali po zbytek odpoledne. Sydney je nepochybně jedno z největších měst, které jsem kdy navštívila a byla jsem jím naprosto uchvácena.
O pár dní později jsme oslavili bráchovy 21. narozeniny, na které jsem pomohla Janette (hostitelská mamka) přichystat ten nejaustralštější a nejhustější dort, co jsem kdy viděla. Vánoce byly zkrátka nepopsatelné, poznala jsem zbytek rodiny, kteří byli neskutečně milí, přecpala se výborným jídlem, dostala a rozdala spoustu dárků a celkově si užívala tu australskou vánoční atmosféru. Mou poslední noc v NSW jsme zakončili v bazénu a vířivce, ráno odletu jsme strávili na pláži, ze které jsme se nechtěli hnout a jen tak tak jsme si stihli sbalit. Rozloučila jsem se s mou třetí rodinou, Vítkem a nasedla na letadlo zpátky do Jižní Austrálie. V Yankalille jsem s mou první hostitelskou rodinou oslavila Silvestra a prožila prvních pár dní roku 2018. V tuto chvíli už jsem měla svou druhou dlouhodobou hostitelskou rodinu v Adelaide, u které strávím zbytek svého pobytu. Bohužel si mě ale ještě nemohli vzít a tak jsem se 3. ledna vydala vstříc dalšímu velkému prázdninovému dobrodružství – Melbourne (Viktorie).
Dva týdny jsem bydlela u milé paní Christiny, která bydlí zhruba půl hodinku vlakem od Melbourne. Počasí mi přálo a já si plnými doušky užívala tu možnost pořádně město prozkoumat, projít a také vyzkoušet široký výběr výborných jídel. Melbourne bylo jedno z míst, které jsem chtěla navštívit po hodně dlouhou dobu, a tak jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že tam strávím dva týdny. Zklamaná jsem z něj určitě nebyla ačkoli bych zcela upřímně potřebovala spíš dva měsíce, ne dva týdny, abych viděla a zažila vše, co Viktorie nabízí. Svůj čas strávený v Melbourne považuji za jeden nejkrásnějších z celého mého pobytu a už se nemůžu dočkat, až se tam jednou vrátím.
9. leden pro mě byl velký den. Opět jsem nasedla do letadla (na letišti už jsem pomalu jak doma), opustila jsem Viktorii a zamířila zpátky do Jižní Austrálie, přesněji Port Adelaide, kde na mě čekala čtvrtá a poslední velká kapitola mého dobrodružství – nová hostitelská rodina a škola. U této rodiny strávím poslední tři měsíce svého výměnného pobytu a budu chodit do místní Ocean View College, která se nachází hned na pobřeží a jen pár minut pěšky od mého bydliště. Rodina obsahuje host mamku a taťku Tracy a Simona, dvě ségry Natashu a Briannu (16 a 17), fenku Maiu a číču Missy. Do jejich domácnosti jsem zapadla hned a už se nemůžu dočkat na těch příštích několik měsíců, které s nimi strávím. Naše týdenní výročí padlo na Australia Day, takže bylo ve znamení velkého BBQ, spousty lidí a bazénu – co víc si přát. Momentálně si užíváme posledních pár prázdninových dnů a v pondělí nás čeká první školní den. Na novou školu se mega těším, ale zároveň jsem velice nervózní – pocity, které v podstatě prožívám celý svůj pobyt v Austrálii, takže už bych si na ně asi vážně měla zvyknout.
Všechno bych to asi shrnula tak, že Austrálie je krásná země plná úžasných lidí, k tomu abyste se spálili vám stačí pět minut na sluníčku bez namazání, chutná mi Vegemite, na surfu se stále neudržím déle než dvě sekundy, příjemné letní večery kazí komáři, kteří vás bez repelentu doslova sežerou za živa, klimoška je váš nejlepší kámoš a taky se snažím moc nemyslet na to, že už jsem ve dvou třetinách svého pobytu a že mě od letu zpátky domů a té hordy učení co tam na mě čeká dělí jen tři měsíce. Tato myšlenka mě děsí více než že budu mít pod peřinou pavouka (to už se mi to párkrát stalo, nedoporučuji).
