K snídani, obědu a večeři máme Vegemite. Až na neděli, to je slavnostní oběd a máme meat pie. Do školy jezdíme na klokanech a všichni mají doma koalu. Byla jsem pětkrát kousnuta jedovatým pavoukem a dvakrát uštknuta hadem. Už umím surfovat a za měsíc mě čeká mistrovství. A vlastně už nemám levou nohu, ukousl ji žralok, když jsem se byla o víkendu koupat. Všichni chodí v žabkách ačkoli je venku 10 stupňů a prší. Ne oprava, teploty tady neklesají pod 30 stupňů a sluníčko svítí permanentně. Každý den se zapalujeme svíčky na počest Steva Irwina. Přísahám, vážně to tak je.
Jako by to bylo včera, co jsem přistála v Adelaide. Cesta byla dlouhá, místo na natáhnutí nohou krátké, maximální váha mého zavazadla malá, ale radost z konečné destinace obrovská. Nejvíc jsem se bála toho, že se sem vůbec nedopravím. Sama jsem nikdy neletěla, nehledě na to, že jsem musela v Dubaji přestupovat. Větší letiště už by asi vybrat nešlo, naštěstí je ale všechno výborně značené a utěšoval mě fakt, že většina personálu umí anglicky.
Z letadla jsem vylezla utahaná a bolavá, ale nesmírně šťastná, že mám tu dlouhou cestu za sebou. Moje radost trvala asi tak pět minut. Pak jsem na vlastní kůži zažila australskou pečlivost, co se týče toho, koho si pouští do své země. To se konkrétně vyznačovalo tím, že jsem na letišti strávila tři hodiny pobíháním od okýnka k okýnku, zatímco lidé kontrolovali mé doklady a psi zavazadla.
Jelikož má hostitelská rodina bydlí déle než hodinu od letiště a já dorazila pozdě v noci, moje kontaktní osoba Margaret mě vyzvedla a já první noc strávila u ní. Překvapilo mě, že ačkoli jsem dostala několik varování ohledně jet-lagu, dokázala jsem se do australské rutiny vžít poměrně rychle a žádný pořádný jet-lag jsem nepociťovala. Ráno mě Margaret odvezla přímo do školy, kde jsem se setkala s mou host mamkou Trish, která ve škole pracuje (extrémně praktické!). Seznámila jsem se s ředitelkou, vybrala si předměty a prošla areál školy. Načež jsem si vyžádala mapu. Školy v Austrálii se totiž staví spíše do šířky, než do výšky a umístění tříd je podle nějakého mně neznámého systému. Jestli to vůbec nějaký má. Všechno se dělo velmi rychle a třetí den jsem již nastupovala do školy. Prvních pár dnů jsem většinu času netušila, kde se právě nacházím. Spolužáci se nade mnou naštěstí slitovali a nikdy mě nenechali bloudit samotnou.
Trish bydlí asi kilák a půl od školy, stejně tak jako kilák a půl od moře – ideální. Mám host sestru Ellu, které je sice 14 let, ale díky tomu, že máme hodně společných zájmů a stejný humor často zapomínám, že je o tři roky mladší než já. Dalším členem rodiny je šestiměsíční štěně Mia, která je se svými ostrými zoubky vražednější než žraloci. První věc, co jsem se naučila, bylo zavírat si dveře do pokoje, pokud jsem nechtěla přijít o všechny ponožky. Druhou lekcí bylo nepokládat si skleničky s vodou na stolek v obýváku. Vzpřímeně vydržely asi tak 30 vteřin. Jedinou mužskou složkou naší rodiny je obézní králík Blue a slepý papoušek Willy, který neumí létat. Hned jsem se v této praštěné domácnosti cítila jako doma. Trish má sice staršího syna Deana, ale ten už s námi nebydlí. Zato nás často navštěvuje jeho přítelkyně Cassandra, se kterou jsem se rychle skamarádila díky společnému zájmu - jídlu.
Už po pár společných hodinách jsem si připadala jako součást rodiny. Městečko, ve kterém bydlím, není moc veliké, ale zato krásné a všichni jsou velmi přátelští. Jsem postupně představována místní komunitě a všichni jsou na větvi z toho, že jsem skončila právě tady. Většina si myslí, že pocházím z Československa, ačkoli se jim snažím vysvětlit, že nic takového již neexistuje. Minulý víkend jsme jely vlakem do Adelaide, kde jsme strávily celý den. Počasí bylo skvělé, což byla vítaná změna, vzhledem k tomu, že v Austrálii je právě teď zima a neustále tady prší a fouká. Na druhou stranu si myslím, že se mi bude po tom chladu stýskat hned jak přijde léto. Teploty tu prý stoupají až ke 49 stupňům. Trochu se bojím, že se tady usmažím za živa, ale byla jsem ujištěna, že se nemám čeho bát, klimatizace prý (většinou) funguje.
Největší rozdíl, kterého jsem si všimla, je asi školní systém a přístup učitelů. Na rozdíl od dlouhého seznamu předmětů, na který jsem zvyklá z osmiletého všeobecného gymnázia, mám předmětů o dost méně a troufám si říci, že s větším praktických využitím. Například každý čtvrtek první tři hodiny naše třída pod dozorem profesorek otevírá školní kavárnu. Klientela se skládá ze starší generace městečka a profesorů. Máme možnost naučit se ovládat pákový kávovar, operovat s kasou, obsluhovat a zažít si chod kuchyně. Zatímco se totiž rozlévá káva, zbylí studenti pečou a vaří dobroty, které se pak v kavárně prodávají. Brownies a banánový koláč už umím nazpaměť.
Ve středu jsem měla na výběr přidat se buď do outdoorové výuky nebo do kadeřnictví. Já si vybrala ‘outdoor education‘, protože nabízí vše možné od kayaků přes cyklistiku až po vaření v campu. Příští týden začínám a už se nemůžu dočkat. Zbylé předměty jsou angličtina, matematika, biologie a ‘research project‘. Ten spočívá v tom, že každý zpracuje takový malý výzkum na otázku, kterou si sám vybere. Hotová věc má pak okolo dvaceti stránek a zahrnuje výtahy jak z načtené literatury, tak rozhovory a dotazníky. Zatím jsem nenarazila na učitele, který by nebyl více než ochotný mi s čímkoli pomoct. Třídy jsou menší a profesoři jsou se studenty větší kamarádi. Opravdu z nich čiší, že jsou tady proto, aby studentům pomohli a motivovali je. Stačilo pár týdnů a je mi jasné, že bych si je nejradši vzala s sebou zpátky do ČR.
Čas plyne nesmírně rychle, když jste obklopeni skvělými lidmi a můj čas v Austrálii ubíhá jako nic. Slovy nedokážu vyjádřit, jak vděčná jsem za tuto možnost odstěhovat se na pár měsíců na druhý konec světa. Těším se na své budoucí zážitky v této zemi a doufám, že nastávající měsíce budou minimálně tak úžasné, jako byl tento. Jestli někdo z vás má tu možnost stát se exchange studentem a stále ještě váhá, jestli jet nebo nejet, chci vám říct, že se rozhodně vyplatí risknout to, zahodit všechny obavy a vyrazit. Stojí to za to.
Veronika Libovická, Austrálie 2017/18
