Už je to pro mne nějaký pátek co jsem se z výměny vrátila, ale všechny ty zážitky a pocity jsou pro mne i tak poněkud čerstvé. Když jsem se před čtyřmi roky připravovala na svůj výměnný rok v USA, hlavou se mi honilo spoustu myšlenek, starostí a obav. Ale ze všeho nejvíc jsem se prostě neskutečně těšila.
Největší moje obava se samozřejmě týkala hostitelské rodiny – jací budou, jak se mi s nimi bude bydlet, ale ze všeho nejvíc jestli se mi vůbec nějaká najde. Ano, samozřejmě, že já jsem patřila k tomu menšímu procentu lidí, kteří dostali rodinu na poslední chvíli. A tou poslední chvílí myslím den odjezdu. Jenže do USA je potřeba vízum, tak jsem nemohla odjet s ostatními „na čas“ (do populárních zemí se jezdí po skupinách), protože jsem ještě čekala na přijetí do země. Takže jsem nakonec odletěla asi až týden po tom, než jsem původně měla.
„Už jsem ale měla sbalený kufr.“
Nejvtipnější na tom ale bylo, že už jsem měsíc měla sbalený kufr, a to jak na Hawai tak na Aljašku. Moje rodiče byli skoro nepříčetní, že mě jako nikdo nechce, a proč, ale to tak vůbec není. Zvlášť v USA, kam se ročně vydává okolo dvou tisíc studentů. Je to hodně těžká práce najít lidi, kteří dobrovolně vstoupí do takového programu. Ale Ti, kteří do YFU programu nakonec vstoupí, jsou vždy skvělí. Už jen proto, že to dělají. To, že se moje hostitelská rodina našla tak „pozdě“ bylo z toho důvodu, že k nim nabídka hostit nedorazila dříve. Moje (hostitelská) maminka se o programu dozvěděla v kostele a do třetího dne byly podepsané smlouvy a mně YFU napsalo mé umístění – Ohio JTato zpráva mi došla několik málo minut před půlnocí, takže tady můžete vidět, že YFU na tom opravdu pilně pracuje.
A každému se ta rodina najde!
Moji rodiče si konečně oddechli a začali zase v program věřit. I když to vypadá, že se nic neděje, tak za tím neviditelným získání rodiny je dlouhodobý proces (s hostitelskou rodinou se také dělá pohovor jako se studenty a někdo to tam musí jít zkontrolovat, v jakých podmínkách bude student bydlet, aby to odpovídalo našim pravidlům). A i když to možná může být nějaký ten stresík navíc, je naprosto zbytečný. Já svoji nejúžasnější rodinu získala sice o pár dní později a přišla jsem tak o první dny školy, ale těchto pár dní nehraje absolutně žádnou roli! S mojí rodinou jsem se i přes velkou vzdálenost zatím každý rok setkala a zrovna za týden letím poprvé po těch třech letech, co jsem se vrátila, já za nimi. Vím, že tam budu mít vždy dveře otevřené a nemůžu být šťastnější, že jsem se dostala právě k nim!
Pokud se tedy i Ty nebo Tvoji rodiče stresujete, že si Tě ještě nikdo nevybral, jen se nadechni a užívej si ten pocit, že vlastně stejně ještě nic nevíš. Aspoň pak není čas všechno hledat na internetu a dělat si o tom místě a lidech nějaký předběžný obrázek. Ten správný stejně dostaneš až tak, že tam budeš bydlet.
Tak přeju pěkné balení a skvělé užití posledních pár dnů či týdnů před odjezdem!
