„Dojeď si domů pro věci, za hodinu se hraje...“
Po probuzení v novém domově jsem vyskočil z postele a běžel k oknu. Za domem
písečná pláž s průzračným, ale studeným jezerem. Seznámil jsem se s výměnným bráchou z Japonska, který je super, akorát neumí moc anglicky. První týden se nic moc nedělo, až na golf s mým výměnným strejdou. Celou dobu jsem čekal na to, až se potkám s fotbalovým týmem. Krátce před začátkem školy se konal „předškolní den“. Den, kdy byla škola otevřená pro studenty, aby si zvolili rozvrh a zapsali se do kroužků. Můj cíl bylo samozřejmě vyhledat fotbalového trenéra a zjistit kdy jsou tréninky. Trenér byl velice vstřícný a hned mě poslal domů pro výbavu. O hodinu později jsme hráli přátelský zápas, bylo to skvělé. Měli jsme super tým a našel jsem si skvělou partu kamarádů, se kterými trávím spoustu času. Měli jsme dobrý tým se skvělou atmosférou. Byli jsme jeden z nejúspěšnějších týmů historie školy.
„Největší zábava: školní sporty...“
Škola v USA má úplně jinou atmosféru než u nás. Je tu věc, která všechny spojuje: školní sporty. Každý
druhý pátek byla sláva v podobě amerického fotbalu. Po škole se dojelo pro jídlo a pak takzvaná „tailgate“ (část parkoviště, kde se lidi sejdou před zápasem). Část byla vyhrazená pouze pro studenty nejvyššího ročníku střední školy. Lidi přijeli, otevřeli se kufry, vyndaly se židle, jídlo, baseballové rukavice nebo míč na americký fotbal a prostě se užívalo hezkého počasí a předzápasové atmosféry (na americký fotbal nikdo nechodil kvůli fotbalu, samotná hra nestála za nic, ale byla to společenská akce a podpora školního týmu). Snažím se tu chodit na většinu domácích zápasů v čemkoliv, je to super, ale atmosféra amerického fotbalu byla výjimečná.
„Nechceš se podívat třeba do Chicaga...?“
Neočekával jsem, že s mojí výměnnou mamkou (75 let) bychom nějak cestovali, ale to jsem nebral jako
problém, protože bych radši stejně cestoval s kamarády. Jenomže pak jsem se dozvěděl, že abych se někam mohl jet podívat a přespat tam, tak musím jet s osobou starší 25 let. To samozřejmě komplikovalo veškeré větší cestování. Bydlím v deseti tisícovém městě na severovýchodě Michiganu, které se jmenuje Alpena. Je to tu super, ale k vidění tady toho moc není. Na štěstí jsem se seznámil přes tenis s Aaronem (27 let), který sem občas přijede z univerzity. Stali jsme se velkými kamarády. Aaron znal pár jiných výměnných studentů, kteří bydleli ve stejném domě, takže chápal moji situaci, a tak mi nabídl, jestli se třeba nechci podívat třeba do Chicaga, což samozřejmě bylo skvělé. Chicago je nádherné město a výrazně přispělo do mé sbírky super zkušeností a zážitků, kterých stále přibývá. Kulturní šok či „homesickness“ jsem neměl. Ano, samozřejmě jsou věci, které mi chybí, ale vzpomenu si na ně minimálně. Prostě si to tu užívám a to je důležité. Je důležité být s lidmi a snažit se pořád něco podnikat. Utíká to strašně rychle, takže je potřeba užívat každého momentu.
František, USA 2016/17
