Je pondělí, můj stoprvní den ve Spojených státech amerických. Když se mě Karolína včera zeptala, jestli bych nenapsal další článek pro web YFU jsem si řekl, že to bude lehké a souhlasil jsem.
Teď už jsem ve třetí větě a pořád se snažím vymyslet o čem vlastně chci psát. Nejspíš se ode mě očekává, že napíšu o svých velkých, exotických zážitcích, kterých bych za 101 dnů už mohl několik mít. Teď, ve čtvrté větě už začínám chápat proč to je najednou tak těžké, takže asi několik dalších vět budu věnovat tomu.
První důvod bude nejspíš ten, že jsem za více než tři měsíce promluvil česky velmi hrubým odhadem asi deset krát, při čemž nepočítám svou roli překladače všech možných, mnohdy velmi zvláštních přání mých nových spolužáků. Patnáct let jsem mluvil s rodiči česky a najednou se mi zdá, že se hledám ve vlastním jazyce.
Druhým důvodem pro mé zdlouhavé popisování své neschopnosti napsat článek o svém pobytu je ten, že opravdu nevím o čem psát. Tím nemyslím to, že by mi chyběly zážitky, ale spíše to, že nevím jaké zážitky vybrat.
Nikdy jsem totiž nečekal, že by se život na druhém konci světa stal takhle běžným. Jistě, první týden, nebo dva byly naplněné novými zážitky, ale po třech měsících jsem si zvykl už i na to, že se každý školní den v 8:25 zavazuji americké vlajce a republice, kterou zastupuje (Pledge of Allegiance), anebo to, že fotbal se tady hraje převážně rukama.
A tím se dostávám k tomu, z čehož se se právě stala pointa mého příspěvku. Výměnný pobyt sice je plný nových lidí, zážitků a zkušeností, jak dobrých, tak i špatných, ale já jsem si uvědomil, že i přes to všechno jsem si tu vytvořil druhý domov a zvládl jsem se zažít v novém, pro některé exotickém prostředí.
