"Estonštinu jsem vůbec nechápala. Na začátku jsem uměla jen jedno slovo..."

Kdy a jak tě poprvé napadlo, že odjedeš na rok studovat do zahraničí?

Já jsem po tomhle dobrodružství toužila už od svých čtrnácti let, a pamatuji si, že když jsem se prvně rozhodla, tak mi bylo úplně jedno kam pojedu. No a pak jsem potkala tebe a mě se moc líbil tvůj příběh toho, jak jsi byl na rok v USA a řekl jsi mi o YFU. Do té doby v Estonsku z České republiky na ročním studijním pobytu ještě nikdo nebyl, tak mě to začalo velmi lákat. Tohle bylo někdy v zimě 2012.

Proč tedy to Estonsko, co bylo tím lákadlem?

Lákalo mě to, že ani já, ani mé okolí o té zemi moc nevědělo. Byla to taková velká neznámá. Chtěla jsem poznat zemi, kam jsem věděla, že se jen tak jednoduše nedostanu. Teď už samozřejmě vím, jak jednoduché to je, jet do Estonska, ale tenkrát mi to tak připadalo.

Jak jsi se připravovala na odjezd do země, kde se mluví tak specifickým jazykem?

Nepřipravovala jsem se nijak /smích/. Estonštinu jsem vůbec nechápala. Ani si nyní nevybavuji, jestli jsem z toho jazyka měla nějaký strach, protože mi to pořádně nedocházelo, že jedu někam, kde se mluví tak zvláštním jazykem. Jela jsem tam s nulovou znalostí a chtěla jsem si vyzkoušet, jestli se za rok člověk zvládne naučit jazyk, který mu vůbec nic neříká. No a věřila jsem tomu, že se to dá zvládnout. Uměla jsem jedno slovo – a to pozdravit.

Dobře, takže při příjezdu jsi uměla jen jedno slovo. Jak je na tom tvoje estonština teď?

Jsou to vlastně tři roky… ne, čtyři, co jsem zpátky. A estonštinu bohužel reálně nijak nepoužívám, ale i přesto se dá říct, že se dokážu domluvit bez problémů. Samozřejmě, když se rozmluvím. Nejde to hned ze začátku. Když jsem tam ten rok žila, tak bych samu sebe ohodnotila takovou B2, teď to vidím tak mezi B1 a B2, s tím, že mi stačí, kdybych tam na týden odjela, rozmluvila se a ta úroveň by byla úplně někde jinde.

Jak reagovala tvoje rodina na to, že chceš odjet na rok do Estonska?

Mamka mě v tom naprosto a jednoznačně podporovala. Přišlo ji to od začátku jako skvělá zkušenost. Myslím, že byla ráda, že jsem se pro to rozhodla, protože v mé rodině jsem byla první, kdo se chtěl vydat takhle „do zahraničí na zkušenou“. Jenom trochu babička s dědou měli strach, chtěli si být jistí tím, že se vrátím a dodělám školu tady v Čechách, chápeš to.

Jaké bylo to čekání na hostitelskou rodinu? A jaké to bylo potom, co jsi obdržela informaci o tom, že už ti byla nalezena?

Pamatuji si, že jsem se nemohla dočkat. Hrozně moc jsem se těšila. Netrpělivě jsem čekala na tu informaci kde budu bydlet, byla jsem zvědavá, protože jsem Estonsko vůbec neznala. Kromě Tallinnu jsem neznala žádná jiná místa. Potom, co jsem se o ní dozvěděla, jsme byli trochu v kontaktu. Hlavně přes email s hostitelskou sestrou – ona byla jediný člen rodiny, který uměl anglicky.

"První dny naše komunikace probíhala kombinací češtiny, rukou a nohou..."

Jak vypadá takový příjezd do Estonska? Co se dělo v prvních hodinách tvého pobytu?

První dny pobytu se odehrávaly na popříjezdovém semináři. Ale to správný a hlavní dobrodružství začalo, až když si pro nás jely hostitelské rodiny. Ten seminář byl super, ale ještě jsem si tam nepřišla, jako že bych byla v Estonsku. To dobrodružství bylo o to větší, že já jsem tak nějak zapomněla, že ta hostitelská sestra, která uměla anglicky byla tou dobou dva týdny na dovolené. Takže mě přijela vyzvednout rodina, která mluvila estonsky, trochu rusky a to bylo všechno. Já jsem rusky bohužel neuměla, takže první dny naše komunikace probíhala kombinací češtiny, rukou a nohou /smích/. No a nějak jsem se domluvili!

Jaké to bylo, když ti začala škola v Estonsku?

Měla jsem tu výhodu, že jsem přijela a ještě byly prázdniny, takže jsem měla možnost a čas se seznámit s nějakými vrstevníky tam v mé vesnici. Moje první kamarádka se jmenovala Vivianne, což bylo legrační, protože je to první jmenovkyně, kterou jsem kdy potkala /smích/. Bylo to hrozně fajn, protože jsem díky ni poznala spoustu mladých lidí, včetně některých mých budoucích spolužáků, takže když začala škola, tak už jsem znala dva své spolužáky. Ve třídě nás bylo asi deset a všichni byli hrozně milí. Možná se říká, že seveřané jsou chladnější, ale ten jsem já rozhodně neměla. Na mně byli všichni hodní.

Sžila jsi se s rolí ambasadora České republiky? Jaké měli tvoji spolužáci povědomí o naší zemi?

Jo. Myslím, že pro většinu lidí jsem byla první Češka, se kterou kdy mluvili. Nějaké povědomí o Česku měli.. a řekla bych, že rozhodně větší, než máme my o Estonsku. Starší generace hodně znala Karla Gotta, ta mladší nás zase znala díky pivu a hokeji. Samozřejmě, že všichni znali Prahu. Jinak co se týče role ambasadora České republiky, tak ano, sžila jsem se s ní hodně, už jen díky tomu, že jsem měla možnost prezentovat o naší zemi na školách ve východním Estonsku. Tak nějak podvědomě jsem se snažila zlepšit česko-estonský vztahy a bylo to moc fajn. Ty lidi to evidentně zajímalo, takže mě to bavilo.

"Dělala jsem rozhovor do estonského rádia. Celý pochopitelně v estonštině..."

Když se zamyslíš nad celým tvým estonským rokem, jaké jsou top tři zážitky, které si vybavíš?

To je hrozně těžká otázka. Mě se toho vybavilo hrozně moc!

A co bylo první, co ti přišlo na mysl?

Tak úplně první se mi vybavila moje estonštinářka. My jsme se hrozně skamarádily. Paradoxní bylo to, že  ona neuměla jiným jazykem, než estonsky. Ale přitom jsme si hrozně rozuměly a lidsky jsme si opravdu sedly. Veškerý čas strávený s ní a s její rodinou byl hrozně příjemný. To byla první věc. Jako druhá se mi vybavil rozhovor do estonského radia. To bylo pro mě velký zážitek, protože jsem si najednou v té malé zemi připadala jako celebrita. Přece jenom se tam tenkrát zas tolik Čechů nevyskytovalo. Ten rozhovor probíhal celý v estonštině, takže to byla velká challenge. Pak se mi ještě vybavuje to, že jsem vystupovala s dramatickým kroužkem na estonským divadelním festivalu. Nic takového jsem do té doby v Čechách nezažila.

Pojďme se přesunout v čase do léta 2014, kdy jsi se vrátila zpět do Čech. Co následovalo, co se akademické roviny týče, po tvém příjezdu?

Dodělala jsem gympl, odmaturovala jsem. A nastoupila jsem na vysokou školu, na filozofickou fakultu tady v Brně, na obor baltistika. Hlavním jazykem na tomto oboru je finština, s tím, že si každý student může vybrat ještě jeden volitelný jazyk. To jsem si samozřejmě vybrala estonštinu. Teď jsem v první semestru třetího ročníku a na jaře mě čekají státnice. Dá se říct, že jsem díky tomuto studiu v kontaktu s estonštinou téměř denně, takže si ji alespoň takhle udržuji na nějaké úrovni.

Kdy tě napadlo, že půjdeš studovat baltistiku?

Když jsem žila v Estonsku a byla jsem na českém velvyslanectví v Tallinnu, tak mi tamní velvyslanec o tomto oboru řekl. No a zasadil mi brouka do hlavy. Tehdy mě sice hned nenapadlo, že bych tam někdy šla, ale ten nápad tam byl. No a v maturitním ročníku jsem si tam podala přihlášku jako na jednu z více vysokých škol, a pak jsem se rozhodla tam jít.

Kolik je s tebou studentů v ročníku a kolik lidí si vybralo estonštinu jako volitelný jazyk?

Tak v ročníku je nás asi patnáct až dvacet a na estonštině je nás deset.

Navštívila jsi znovu Estonsko a svoji hostitelskou rodinu od té doby, co ses vrátila do Čech?

Jo, v Estonsku jsem byla, ale jenom jednou a to na otočku, takže jsem se bohužel s hostitelskou rodinou neviděla od mého návratu.

"Budu dělat první sekretářku estonského velvyslance v ČR..."

Ty jdeš pracovat na estonskou ambasádu do Prahy – jak jsi se k této pozici dostala?

Na Facebooku jsem si všimla, že estonská ambasáda vypsala výběrové řízení na tuto pozici. Váhala jsem, jestli se vůbec přihlásím, když je to v Praze a mě chybí poslední semestr. No ale rozhodla jsem se, že za zkoušku nic nedám. Rozhodla jsem se, poslala jsem tam životopis, motivační dopis a jela jsem na pohovor. Zjistila jsem, že tam vlastně hodně chci. Je to práce v oboru a veškerá agenda probíhá spíše v estonštině, než v angličtině, takže to je super. Budu tam dělat první sekretářku estonského velvyslance v ČR. Když jsem se dozvěděla, že jsem přijatá, tak jsem se rozhodla, že poslední semestr dodělám individuálně.

Jak probíhal přijímací pohovor na tuto pozici?

No, celý pohovor byl v estonštině. S čímž jsem neměla problém, ale vadilo mi, že jsem se předtím neměla možnost s nikým rozmluvit. Takže jsem tam přijela a stála jsem před hotovou věcí. Nakonec to ale dopadlo docela dobře. Samozřejmě mi asi pomohl fakt, že jsem tam rok žila. No a pak se mi ten velvyslanec přiznal, že když jsem mu poslala životopis, tak si našel na internetu ten můj rozhovor pro estonské rádio, který vznikl během mého studijního pobytu. Myslím, že se mu líbilo, že jsem byla proaktivní během toho, co jsem byla s YFU v Estonsku.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Teď v únoru se tedy stěhuji do Prahy a dodělám si dálkově poslední semestr. Do Prahy se hrozně těším, protože ji mám fakt ráda, no a taky se moc těším na tu ambasádu. Těším se, že budu proaktivně používat estonštinu a na zlepšování česko-estonských vztahů. Na magisterské studium bych chtěla pokračovat, ale ještě nevím co. Určitě bych chtěla změnit obor a asi studovat dálkově, ale spíš si teď dám pauzu a půjdu do školy až ten další školní rok. Na té ambasádě v Praze bych se chtěla zdokonalit v jazyce, nasbírat nějaké zkušenosti… no a pak se uvidí.

"Veškeré problémy se dají řešit. Vystupte ze své komfortní zóny a jeďte..."

Jak tě studijní pobyt s YFU ovlivnil v tom jak se teď díváš na svět?

Strašně moc. Kromě toho, že bych asi jinak nestudovala baltistiku a nechystala se teď na práci na estonské ambasádě jsem si dřív myslela, že vím přesně co chci dělat, kde to chci dělat, kam chci jít na vysokou, kde chci žít. Když jsem se ale vrátila, tak jsem si uvědomila, že nechci mít takhle striktně naplánovaný život. Že chci jít za příležitostí. Myslím, že když se takhle člověk dokáže chopit více šancí, a přestane být upnutý pořád jen na tu jedno, tak ho to posune mnohem dál, než se na první pohled zdá. Díky tomu pobytu jsem získala takový pohled na svět a jsem za to neskutečně ráda. Druhá věc je cestování. To se nedá srovnat. Nedokážu si představit, že bych cestovala tak moc jak teď cestuji ­/během rozhovoru se Viviana akorát chystala na výlet do Kazachstánu. Proč? Protože ji skončilo zkouškové a má trochu volného času. – pozn. aut./ kdybych neodjela na ten pobyt. Takže se dá říct, že mě YFU pobyt ovlivnil ve strašně moc věcech, ani je všechny nedokáži popsat.

Co chceš vzkázat dnešním středoškolákům, kteří váhají, zda-li mají odjet na studijní pobyt, nebo zůstat v „teple domova“?

Určitě ať se nebojí opustit svoji komfortní zónu, ať se nebojí ničeho. V dnešní době a s tím, jaké máme možnosti mi přijde vše reálné. Veškeré problémy se dají řešit. Já tuto pozitivní energii a motivaci chci šířit dál i na ostatní lidi, takže ať najdou podporu ve svém okolí, ve své rodině a rozhodnou se vycestovat, protože se opravdu není čeho bát.