Minulý čtvrtek jsme si dojeli do Prahy pro Akiho, našeho japonského studenta. Může se zdát, že tím okamžikem to vlastně celé začalo, ale ve skutečnosti náš hostitelský příběh začal už běhěm jarní karantény, kdy jsme se dost dlouho rozhodovali, jestli si na to vůbec troufneme. Při pěti dětech by jeden student navíc nebyl zas tak vekou změnou, otázkou ale bylo, jestli na něj budeme mít dost času se všemi našemi aktivitami. To vyřešila karanténa za nás, teď se nehneme z domu. Další otázkou bylo, kde ho ubytovat? Volný pokoj jsme našli a blížící se Akiho příjezd byl tím nejlepším impulsem pro zbavení se spousty nahromaděných věcí. Seminář pro hostitelské rodiny nám pomohl se psychicky připravit na Akiho první dny a týdny u nás, už nezbývalo než čekat. A že jsme se načekali! Když sešlo z příletu na konci srpna, upnuli jsme se na polovinu září, a když uplynul i tento termín, doufali jsme, že vyjde přílet na začátku října. Vyšel a Aki už u nás přes týden bydlí.
Moje vlastní zkušenost s bytím výměnným studentem mi možná v něčem pomáhá, abych se do Akiho situace dokázala lépe vcítit, ale kvůli našim odlišným temperamentům to nevychází úplně dokonale. Často nyní vzpomínám na své hostitelské rodiny a jejich taktiky, jak mě více rozmluvit, a snažím se to samé praktikovat u nás doma. Moji mladší bratři, kteří nejsou moc schopni komunikovat v angličtině, se Akimu snaží všechno vysvětlovat česky, běhěm her se učíme nová slovíčka a večer se věnujeme různým výslovnostním cvičením. Zatím se s Akim spíš oťukáváme, ale stává se členem naší rodiny, byli jsme na boxu i na otužování a naše vztahy se stále utužují.
To jsou tedy mé první dojmy z hoštění a nemůžu se dočkat, až vám budu moci napsat trochu víc, nebo až vám bude moct Aki popsat tento rok ze svého pohledu. Spoustu mezinárodních zážitků a klidný lockdown vám přeje Marie Zavadilová.
Marie Zavadilová, dobrovolnice a hostitelská sestra, Belgie 2019/20
