"Na základní škole nechtěla jezdit na tábory..."

Když i u nás dostali středoškoláci možnost vyrazit na rok do ciziny, dávno už jsem středoškolačka nebyla, ale byla jsem si jistá, že až budu mít děti a ony o to budou stát, určitě se jim takový pobyt budu snažit umožnit.

 Terku jsme ale rozhodně do ničeho nenutili, měli jsme pocit, že je dost citlivá a že se nic nestane, když vyjede až na vysoké, nebo třeba až po ní. Na základní škole nechtěla jezdit ani na tábory, raději byla u babičky. Když začala chodit na gymnázium, nedostala se do třídy s němčinou, kterou se učila od 2. třídy, a tak jsme společně vymysleli, že v létě po 1. ročníku pojede alespoň na dva týdny na jazykový kurz do Německa. Já jsem byla nervózní, ona byla nervózní. Ale po týdnu se přestala ozývat – což je obvykle u dětí dobrá zpráva – neděje se mi příkoří, nepotřebuju rodiče.

"Je to tvé rozhodnutí, my tě v něm podporujeme"

 Vrátila se s tím, že by příští léto jela klidně na delší dobu. Proč ne? V zimě jsem se ptala poprvé – kdy pojedeš? Odpověď byla, že neví, ale možná by jela na celý rok. A já na to: cizí jazyk, cizí rodina, cizí škola, cizí město… samé problémy, dobře si to rozmysli. A několik týdnů byl klid, hodila jsem to za hlavu. Ale pak jsem se ptala znovu. Odpověď i moje reakce stejná… Už je to asi dva a půl roku, ale pamatuju si to pořád – byl sobotní večer, šly jsme s tříděným odpadem a Terka řekla – ale já bych raději jela na celý rok. A já jsem odpověděla – tak jeď, ale zařídíš si vše sama! Už když jsem to říkala, byla jsem klidná, Terka se nerozhoupe…

 Už večer napsala do YFU, v pondělí byla na pohovoru ( v tom školním roce pozdě, ale přece), a pak už to jelo. Četli jsme smlouvu, probírali všechno možné, a když jsme šli smlouvu podepsat, řekli jsme – je to tvoje rozhodnutí, my tě v něm podporujeme, ale svůj rok si budeš muset na místě vybojovat sama a s dřívějším návratem nepočítej…

"Ani na Vánoce nepřijede?"

Reakce okolí byly očekávané – cože, Terka? To bych do ní neřekl/neřekla… Ta je statečná! A co my? Říkala jsem si, my nejsme stateční, že ji vypustíme do světa? Vždyť jí sotva bude sedmnáct! Co se dá dělat. Něco jsme ji naučili, nějak jsme ji vychovali, ale musíme jí dát prostor. Jednou z hnízda stejně vyletí, tento způsob je taky dobrý. Kamarádky na mě útočily – a to za ní vůbec nepojedete? A ani na Vánoce nepřijede? Jak to vydržíš? Neporušíš ta jejich pravidla? A tak jsem vysvětlovala, že určitě budeme v kontaktu, že YFU jistě ví, proč nechce návštěvy a že my ten rok nechceme dělat ani Terce, ani nám těžší.

"Dospěla a já nemám problém ji respekovat" 

Terka byla statečná, takže jsem byla statečná taky. Až večer před odjezdem začala lehounce panikařit, ale já jsem byla stále statečná, u vlaku jsem se usmívala a hezky mávala. Ale byla jsem jako na trní – říkala jsem si – pokud ji přijme hezky rodina, bude to dobré. Z prvních zpráv jsem získala pocit, že rodina ji přijala, a tak se mi ulevilo. Samozřejmě jsem hltala každou zprávu, ale dny ubíhaly a už to nebylo tak živé. Pak najednou v říjnu zvoní telefon – Terka. To je jasné – průšvih – jinak by nevolala... První opravdu krizový moment, chtělo se mi taky brečet, ale kdepak, jsem přece matka, opora, tak podepírám, jsem statečná, navrhuju řešení a hrozím zlu! Uf. Ale doznívá to ve mně dny, možná týdny… Ale to už se blíží Vánoce.  Necítím smutek, i když prarodiče hořekují – první Vánoce bez Terinky! Na Štědrý den si na skype přečtu, co bude večeřet a je mi jí trochu líto – ale už to beru s nadhledem – vybrala si sama.
 A pak už běží dny, je jaro, plán byl – pojedeme za ní na Velikonoce, odvezeme zimní věci a prohlédneme si její nový svět. Ale Terka si to rozmýšlí – ať radši nejezdíme, má z toho strach. Jsme v pohodě, rozumíme, nebudeme jí to ztěžovat. Přijedeme až na konec školního roku.

 Začínáme se trochu bát – už jsme si zvykli, že s námi nebydlí, má svůj život, ale my taky! Zvládneme to zase dohromady? A jak se snese s mladší sestrou? Už jsme odvykli jejich hádkám…

 Jedeme za ní. Jsme zvědaví – na místo, na rodinu, ale hlavně na Terku. Ta je taky jediná, kdo je zvědavý na nás. Rodina spíš nezájem (jak jsem ráda, že se to dozvídám až teď!). Terka mluví česky s kouzelným německým přízvukem, my se chováme ošklivě – smějeme se. Je to ona, ale je jiná.  Pro mě je to úleva. Postupně se dozvídám, co vše zažila, jak se cítila, kolik má nových kamarádů. A jsem ráda, že jsem to neměla vše v přímém přenosu.

 Ale hlavně jsem ráda, že Terka zvládla svůj rok vlastně sama a že ta citlivá holka má v hlavě srovnané priority a hodnoty. Dospěla a já nemám problém ji respektovat, přestože s ní ne vždy souhlasím. A rady dávám jen na požádání.

- Hana Fuková, maminka-