Zimní večer těsně před Vánoci. Povídala jsem si po večeři se svojí host mamkou jako každý jiný den, tentokrát ale zmínila UWC. Tehdá jsem vůbec netušila, co to je a neměla jsem ani ponětí, že mi to kompletně změní život.

United World Colleges je síť internátních středních škol po celém světě, kde můžete strávit poslední dva roky svého studia. Nejde, ale jen o to mít mezinárodní diplom. Jde o komunitu lidí, co se snaží změnit svět, jak otřepaně to může znít. Cílem tohoto projektu je zajistit větší porozumění mezi všemi zeměmi světa a zajistit udržitelnější budoucnost pro nás všechny.

Tak jsem dle rady z PDO ‘na vše řekla ano’ a pustila se do svojí přihlášky. Ta v sobě skrývala několik esejí, popis mých volnočasových aktivit a studijní výsledky. Nejdůležitější pro mne ale bylyzmíněné eseje, při jejichž psaní jsem poznala sama sebe.

Během tohoto procesu se ale stala jedna vtipná příhoda. Při hodině výtvarky mi začala spolužačka lamentovat o tom, jak obrovská změna v životě je si změnit účes. Trochu jsem se nad tím pousmála, protože jsem se zrovna rozhodovala, zda-li chci po své výměně strávit další dva roky klidně i na jiném kontinentu a ještě to odpoledne jsem si z ironie vyvstané situace oholila celou hlavu.

Po dokončení přihlášky jsem byla šťastná. Najednou jsem věděla, co chci dělat se zbytkem svého výměnného roku, začala jsem plánovat. Pomáhala jsem s organizací simulací OSN, vybojovala gender-neutral záchody na své škole a začala pracovat na projektu o syndromu CAN. V tuhle chvíli jsem si byla jista, že i kdybych se nikam nedostala zařídila jsem si tolik příležitostí a plánů pro život v ČR, že by mne to ani nemrzelo. A pak mi přišel ten mail. 

‘’Postoupil/a jste do druhého kola’’ okamžitě jsem se rozbrečela a běžela to oznámit mým host rodičům, kteří mě v průběhu celého prvního kola podporovali a důvěřovali mi. Upřímně tohle byl pro mne doteď jeden z těch nejšťastnějších okamžiků, co jsem kdy zažila. 

Na druhé kolo jsem se nesmírně těšila a o pár týdnů později, když jsem seděla v autobuse Hannover - Praha, celou cestu jsem se usmívala. Myšlenka, že se brzy potkám s tolika lidmi, co v životě mají sílu za sebe bojovat byla úžasná a moje očekávání se naplnila. Celé druhé kolo jsem si užila a namotivovalo mne v životě dělat ještě víc a věnovat se tomu, co miluji. Ještě ten večer jsem obdržela telefonát ‘’Nominujeme tě na UWC v Německu’’, odpovídala jsem tak klidně, jak jsem jen byla schopná a po ukončení jsem začala křičet, brečet a kormidlovat vařečkou. Tohle znamenalo, že jsem byla téměř přijata.

Německo mne odmítlo, tohle bolelo a vznítilo pár pochyb, zda-li jsem pro UWC dostatečná. Tato součást mého výběrového procesu byla pro mne nejdůležitější, protože mi pomohla najít vlastní slabiny. Měla jsem ale druhou šanci, čekalo mne třetí kolo. V průběhu čekání jsme se všichni vybraní spojili dohromady. Tohle byl jeden z nejlepších nápadů, naprosto jsme si navzájem sedli a stali se oporou jeden pro druhého.

Kvůli tomu panovala během třetího kola napjatá atmosféra, bylo nás osm a dva z nás měli být vyloučeni. Všichni jsme si na sebe už tolik zvykli, že jsme naivně doufali, že nikdo nevypadne. Můj rozsudek? Tanzánie.

Jaké to tu tedy je? Záleží. Pokud koordinace dobrovolníků v druhé největší nemocnici, účast v nejprestižnější investiční soutěži mládeže, jazykové soutěže, podzimní prázdniny na Zanzibaru, možnost studovat vysokou školu kdekoliv na světě, přístup k vlastnímu výzkumu, komunikace s zástupci Ivy League univerzit, kompletní finanční podpora při studiu v USA, či opice, co vám kradou banány z kuchyně zní skvěle, tak to tak asi bude. Já tu znovu našla sama sebe a došlo mi, že mezinárodní komunita je místo, kde chci strávit zbytek svého života.

A dostala mne sem jen snaha a jedna konverzace s host mamkou.

Anne