První takovou lekci jsem dostal na popříletovém semináři, kdy jsem potkal mnoho studentů z různých zemí, kteří museli být nejdřív ze změny podobně vyjukaní jako já. Chtěl jsem se tvářit výjimečně, protože jsem se odvážil k takovému kroku jako je výměna! Ale viděl jsem, že v tom nejsem sám, což bylo vlastně skvělé. Díky sdílení dalších studentů jsem viděl, co baví a trápí ostatní. Také jsme spolu měli hodiny nizozemštiny. Bylo fakt hustý vidět, jak se někteří studenti učili rychle, především ti z Německa. Asi nepřekvapivě, když jsou oba jazyky germánské. Ale jiní, jak s tím bojovali stejně jako já. Nestýkali jsme se ale jen na hodinách nizozemštiny, ale také na různých výletech, které jsme si jako studenti zorganizovali. Právě tak jsem ostatně ochutnal poprvé v Bruselu belgické hranolky a navštívil muzeum komiksu.

Když jsem se v Belgii už trochu rozkoukal, nejezdil jsem na výlety jen s dalšími výměnnými studenty, ale i s belgickými. Třeba jednou k moři. Zjistil jsem totiž, že i s nimi mám spoustu společného. Ani to nemusely být velké věci. S jedním kamarádem jsme se vždycky bavili debatami o pivě. Považoval nás za jakési pivní burany, což mne trochu popouzelo, ale možná jsem si to zasloužil, když jsem jednou před ním smíchal jeho oblíbený Orval s milkshakem… A s dalším jsme měli legraci z laboratorních prací. S kamarádkou jsem zase sdílel zájem o umění a malování, a tak jsem začal chodit na výtvarku. Zkrátka a dobře, vždycky jsem našel spoustu bodů, kde se naše zájmy protínaly, až jsem z toho byl překvapený. Jsem introvertní povahy, a tak jsem nikdy nevynikal v poznávání nových, cizích lidí, ale když jsem se v Belgii ocitl ve zcela novém prostředí, nějak jsem se to naučil a začalo mě poznávání nových lidí bavit.

Bylo zvláštní, že jsem se na výměnném pobytu cítil nejvíc patřící někam, i když jsem vlastně do tamější školy a rodiny patřil “jen” na půl roku. A přesně tenhle pocit sounáležitosti už nikdy nechci ztratit – sdílet s ostatními zážitky je jedna z nejkrásnějších věcí, co mohu dělat.